Historie

Holocaust je nejen největší genocidou ve světové historii, nýbrž rovněž největší loupeží kompletního majetku národa a jeho kulturního a náboženského dědictví – loupeží židovského movitého a nemovitého majetku, finančních aktiv, pojistných plnění, uměleckých děl, judaik a kulturních statků.

Po válce nastalo období 50 let, během kterého byla prakticky zapomenuta potřeba spravedlivého vyrovnání s lidmi, kteří přežili holocaust a jejich rodinami, s výjimkou rozsáhlého německého odškodnění. Poté se spojila řada faktorů, které znovu uvedly na pořad dne a do vědomí vlád a jednotlivců na celém světě potřebu konat spravedlnost vůči obětem holocaustu/šoa a ostatním obětem nacistické perzekuce.

Rozsah holocaustu začal být lépe chápán po otevření archivů z období druhé světové války pro veřejnost.

Konec studené války, zhroucení komunismu a poválečná výročí, například 40. výročí konce 2. světové války, vedly k zaměření pozornosti na nevyřešené problémy druhé světové války, včetně nedostatečných poválečných restitucí. V letech 1992 až 2001 ustavilo 27 zemí více než 40 komisí a podobných institucí, aby přezkoumaly osud majetku vlastněného Židy a ostatními oběťmi nacistické perzekuce. Rozhodnou událostí bylo uveřejnění článku ve Wall Street Journal v červnu 1995, ve kterém bylo uvedeno, že švýcarské banky mají spící konta z období holocaustu, jež byla zřízena osobami ohroženými holocaustem za účelem ochránění jejich majetku před nastupující Hitlerovou armádou.Tyto banky často tato konta rozpustily formou poplatků, a nezpřístupnily je lidem, kteří přežili holocaust, ani jejich oprávněným dědicům. Tento článek spustil vlnu dalšího výzkumu, přičemž v letech 1997 a 1998 vláda USA zveřejnila zprávy o roli neutrálních zemí během druhé světové války. To ze své strany vedlo k tomu, že více než desítka zemí zřídila historické komise, aby přezkoumaly roli těchto zemí během druhé světové války, včetně jejich vztahu k nacistickému Německu a disponování s uloupeným majetkem. Tyto zprávy rovněž vedly k podání žalob u soudů USA, týkajících se nároků vůči švýcarským bankám souvisejících s holocaustem.

V důsledku přibývajícího věku začali lidé přeživší holocaust po mnoha desetiletích, kdy se prostě snažili vytvořit nový život pro sebe a své děti, vyprávět své příběhy, jež pro ně byly příliš bolestné, aby je mohli sdílet alespoň se svými rodinami, než bylo příliš pozdě, a pokoušeli se vzpomenout, co jim bylo ukradeno.Po zhroucení komunismu převzala Clintonova vláda vedoucí roli v úsilí o vrácení obecního majetku – židovského i nežidovského – nově vznikajícím náboženským obcím; poté při analýze role neutrálních zemí během druhé světové války; a konečně při zprostředkování řady soudních žalob proti švýcarským, německým, rakouským a francouzským společnostem, které byly zapleteny do holocaustu, jež vedly k odškodnění ve výši 8 miliard USD pro osoby nasazené na nucené a otrocké práce (většina připadla nežidovským osobám z východní Evropy a bývalého Sovětského svazu), k vyplácení pojistek, nalezení skrytých bankovních kont a vrácení určitého soukromého majetku.

ÚSPĚCHY

Během posledních 15 let bylo dosaženo mnoha úspěchů.

Reedukační proces

Zhroucení komunismu a konec studené války vedly na počátku 90. let 20. století k oživení zájmu o přehodnocení otevřených otázek 2. světové války a k nedostatečným programům odškodnění a restitucí, jež byly částečně inspirovány normalizací vztahů mezi východní a západní Evropou. Lidem, kteří se snažili tyto problémy vyřešit prostřednictvím dialogu a vyjednávání, poskytly určitý prostor různé konference. Prvním takovým vyjednáváním bylo multilaterální jednání, které vedlo k Tripartitní dohodě o vrácení zlata, podepsané v Paříži v roce 1997, na základě které byl zřízen podpůrný fond z nerozdělené části zlata centrálních bank, které bylo uloupeno nacistickým režimem. Tato smlouva stanovila, že zbývající zlato připadne obětem určeným národními vládami, protože zlato některých centrálních bank obsahuje rovněž zlato ukradené obětem nacismu v koncentračních táborech, včetně zlatých plomb ze zubů obětí.

Několik zemí převzalo iniciativu při svolávání konferencí, jejichž cílem bylo vyřešit otázky odškodnění, restitucí a připomínání holocaustu, které od konce druhé světové války dosud nebyly vyřešeny:

Londýnská konference o zlatě uloupeném nacisty pořádaná v roce 1997

http://www.ess.uwe.ac.uk/documents/eizen_nazigold.html

Washingtonská konference o osudu majetku obětí holocaustu pořádaná v roce 1998

http://www.state.gov/www/regions/eur/wash_conf_material.html

Stockholmská konference o vzdělávání o holocaustu pořádaná v roce 2000

http://www.dccam.org/Projects/Affinity/SIF/DATA/2000/conference_2000.html

Vilniuská konference o [židovských] kulturních statcích pořádaná v roce 2000

http://www.lootedartcommission.com/vilnius-forum;

http://www.lootedart.com/index.php?r=MG8D2052918;

http://www.lootedart.com/MFV7A818610

Konference o osudu majetku obětí holocaustu pořádaná v roce 2009 v Praze a Terezíně

http://www.holocausteraassets.eu

U soudů USA byla podána jménem obětí řada žalob ve věci nucených a otrockých prací, nejprve proti švýcarským bankám a poté proti německým pojišťovnám a společnostem. Podobné žaloby byly podány proti rakouským zaměstnavatelům osob nasazených na nucené a otrocké práce a pojišťovnám, a konečně proti francouzským bankám. Těchto jednání se účastnili žalobci a jejich právní zástupci, organizace obhajující oběti, jakož i žalované vlády a společnosti.

dalších 169 miliónů USD Roli zprostředkovatele a mediátora těchto jednání sehrála vláda USA. Tato jednání nakonec vyústila v dohody, na základě kterých bylo vyplaceno 8 miliard USD formou nových odškodnění, z nichž podstatná část připadla nežidovským obětem nacistické perzekuce. Tato nová odškodnění si vyžádala následující úhrady:

Šetřením švýcarských bank provedeným v roce 1998 byly zjištěny desítky tisíc skrytých bankovních kont, jejichž zůstatky byly v průběhu desetiletí stlačeny na nulu, ve prospěch švýcarských bank. To vedlo k odškodnění ve výši 1,25 miliard USD, z nichž více než 1 miliarda byla vyplacena 440 000 lidí přeživších holocaust a jejich rodinám; tyto platby byly provedeny pod dohledem Edwarda Kormana, soudce Okresního soudu pro východní okres města New York, kterému poskytl účinnou pomoc jeho zvláštní znalec Judah Gribetz.

Ustavení Mezinárodní komise pro pojistné nároky z období holocaustu (ICHEIC) v roce 1998 pomocí 550 miliónů USD, z nichž polovina pocházela z vypořádání žalob proti Německu, a zbývající část od několika pojišťoven nacházejících se v západní Evropě. Nakonec se působnost ICHEIC vztahovala téměř na všechny pojišťovny v Evropě, které vydaly značný počet pojistných smluv oprávněným dědicům obětí holocaustu. ICHEIC zřídila webové stránky obsahující více než 550 000 jmen možných držitelů pojistek a vyplatila 306 miliónů USD přibližně 48 000 žadatelů z 90 000 žadatelů, za použití mírnějších norem dokazování, jež by byly u soudu nedostatečné. Dalších 169 miliónů amerických dolarů ICHEIC vyplatila na humanitární programy ve prospěch přeživších holocaust na celém světě.

Na základě smlouvy o Německé nadaci z července roku 2000 bylo vyplaceno přibližně 5.1 miliard eur (tj. přibližně 5,5 miliard USD v dřívějších směnných kursech) více než 1,6 miliónů obětí nacistické perzekuce, z nichž velkou většinu tvořili Nežidé nasazení na nucené práce v Polsku, na Ukrajině, v Rusku a jiných zemích střední a východní Evropy. Všechny tyto finanční prostředky byly vyplaceny do roku 2007. Zahrnovaly odškodnění za nucené a otrocké práce, z nichž 80% připadlo Nežidům nuceně nasazeným ve střední Evropě. Kromě toho z této nadace byly uhrazeny pojistné nároky a nároky ze ztráty movitého majetku. Všechny finanční prostředky byly vyčerpány.

Na základě smluv mezi USA a Rakouskem z let 2000 a 2001 vznikly plány výplat téměř jedné miliardy dolarů, z nichž téměř všechny byly provedeny, včetně finančních prostředků pro 132 000 osob nasazených na nucené a otrocké práce, převážně osob nežidovského původu. Kromě toho byl vytvořen fond ve výši více než 200 miliónů USD pro vlastníky soukromého majetku zkonfiskovaného nacistickou vládou, který je nyní čerpán.

Smlouva mezi USA a Francií z roku 2001 vedla k výplatám přibližně 38 miliónů eur. Francie vyplatila celkem 410 miliónů eur 25 000 obětí konfiskací prostřednictvím Komise pro odškodnění obětí konfiskací (CIVS).

Zvláštní pozornost si zaslouží skutečnost, že Německo a Rakousko zřídily na základě těchto smluv nadace budoucnosti, za účelem zajištění financování projektů vzdělávání a tolerance jako formy uctění památky obětí holocaustu a ostatních obětí nacistické perzekuce, a zahrnutí poučení z období holocaustu mezi naše současné problémy. Na základě smlouvy s Německem byla zřízena Nadace připomínka, odpovědnost a budoucnost (Foundation Remembrance, Responsibility, and the Future), za účelem financování projektů připomínání holocaustu a tolerance. Podobnou nadaci s podobným cílem zřídila i francouzská vláda.

Kromě těchto osmi miliard dolarů se jednotlivé země se zavázaly, že vyřeší nároky z období holocaustu ustavením národních komisí. V tomto ohledu jsou nejvýznamnější komise a programy vytvořené Francií, Nizozemím a Belgií. Komise těchto tří zemí vyplatily vedle osmi miliard dolarů dosažených při jednáních, ve kterých hrály roli zprostředkovatele Spojené státy, další částky ve výši 790 miliónů eur, neboli 1,1 miliardy USD: Francie (CIVS) vyplatila 410 miliónů eur více než 25 000 žadatelů, včetně 38 miliónů eur na základě smlouvy s Francií z roku 2001; Belgie (Buysse Commission) vyplatila 35,2 miliónů eur 5 210 žadatelům; a Nizozemí (Maror Foundation) vyplatilo 346,7 miliónů eur přibližně 36 500 žadatelů.

Úhrada švýcarských bank

V článku publikovaném v roce 1995 ve Wall Street Journal se uvádí, že lidé, kteří přežili holocaust, zjistili, že švýcarské banky neposkytly součinnost při pátrání po kontech jejich příbuzných zavražděných nacisty, která byla po dlouhá desetiletí „spícími" konty. Článek vyústil v obvinění, že švýcarské banky těžily z majetku obětí nacismu.

Předtím se Edgar Bronfman, tehdejší prezident Světového židovského kongresu, individuálně setkal s prezidentem Asociace švýcarských bankéřů (SBA) ohledně těchto spících kont. Prezident SBA sdělil zástupcům židovstva, že švýcarské banky nalezly pouze 774 kont o celkové hodnotě 32 miliónů dolarů. Tento nízký odhad počtu spících kont a jejich podhodnocení nakonec vedly k podání hromadných žalob u federálních soudů USA, jejichž cílem bylo získání náhrad za tato spící konta.

Kromě toho se objevily tiskové zprávy týkající se spících kont, jež osvětlovaly roli Švýcarska při konverzi dle jejich názoru uloupeného nacistického zlata na švýcarské franky, které Německo použilo pro nákup velmi důležitých válečných materiálů na podporu svého válečného úsilí. Tyto tiskové zprávy vedly v letech 1996 a 1997 k několika slyšením před Kongresem USA.

Švýcarské banky věděly, že negativní publicita vyžaduje rychlé řešení těchto nároků. Chopily se iniciativy a ustavily zvláštní výbor, jehož předsedou se stal bývalý předseda Komise pro federální rezervy Paul Volcker, za účelem identifikace a vypořádání oprávněných nároků ze spících kont. Po důkladném auditu všech kont z období holocaustu, provedeném s velkými účetními firmami, který trval několik let, Volckerův výbor zveřejnil 21 000 bankovních kont, která byla se vší pravděpodobností vlastněna oběťmi holocaustu, které uprchly před holocaustem, na základě mnohem větší skupiny přibližně 54 000 kont, jež měla možnou souvislost s holocaustem. To bylo mnohem více než 774 kont, která tyto banky zpočátku uvedly. Pokračující negativní publicita a potřeba švýcarských bank reagovat na žaloby je vedly k tomu, že mě požádaly, abych zprostředkoval dohodnuté vypořádání žalob. Tato jednání uvázla na výši tohoto vypořádání, avšak byla rychle obnovena. Nakonec bylo dosaženo dohody o částce 1,25 miliard dolarů, na kterou měl dohlédnout soud USA. Soudce Edward Korman, který dohlížel na vypořádání švýcarských bank, a jeho zvláštní znalec Judah Gribetz vytvořili zvláštní kategorii žadatelů, jejichž majetek byl uloupen nacisty a se kterým bylo disponováno nebo obchodováno prostřednictvím Švýcarska nebo švýcarských subjektů, nazvanou Skupina uloupeného majetku, čímž byly zahrnuty prakticky všechny osoby, které žily nebo uprchly za nacistické okupace. Na pomoc potřebným lidem, kteří přežili holocaust, byla z alokace pro tuto skupinu žadatelů vyčleněna částka 184,5 miliónů USD, přičemž 20,5 miliónů USD připadlo na potřebné přeživší Romy, Svědky Jehovovy, homosexuály a zdravotně postižené.

Pojištění a ICHEIC

V oblasti pojištění měla Mezinárodní komise pro pojistné nároky z období holocaustu, známá jako ICHEIC, obrovský úkol. Německé pojišťovny a německá vláda vyplatily během dvou desetiletí po ukončení druhé světové války mnoho životních pojistek a vypořádaly další nároky související s holocaustem, prostřednictvím různých programů. Avšak zhroucení komunismu znovu otevřelo mnoho podobných nároků, zejména nároků na výplatu pojistného plnění z pojistek zemřelých obětí.

V 90. letech 20. století se regulátoři státního pojištění pokusili řešit problémy otevřené lidmi přeživšími holocaust, kteří požadovali výnosy z převážně nevyplacených předválečných životních pojistek. Regulátoři pojištění uznali obtíže, kterým čelí lidé přeživší holocaust a jejich dědicové, pokud podají žalobu vůči pojišťovnám. Mnozí postrádali jakoukoli dokumentaci a čelili právním předpisům o promlčecí lhůtě týkající se jejich nároků, bez ohledu na vynaložené úsilí a náklady. Regulátoři proto zkoumali jiné způsoby vypořádání nevyplacených nároků, než soudní řízení. Pojistnými regulátory ve Spojených státech jsou jednotlivé státy, které často pracují prostřednictvím Národní asociace pojistných komisařů (NAIC). NAIC identifikovala společnosti, kterých se to pravděpodobně týkalo, a spolupracovala s těmito společnosti na sjednání způsobu mimosoudního řešení sporů.

Regulátoři USA, evropské společnosti a zástupci lidí přeživších holocaust ustavili v srpnu 1998 Mezinárodní komisi pro pojistné nároky z období holocaustu (ICHEIC). Tato komise zvolila svým předsedou bývalého ministra zahraničí Lawrence S. Eagleburgera. ICHEIC, jež pracovala převážně na základě konsensu, zavedla postupy identifikace žadatelů, lokalizace nevyplacených pojistek a pomoci lidem přeživším holocaust a jejich rodinám při řešení jejich nároků. Lidé, kteří přežili holocaust, a jejich dědicové, z nichž většina nemohla předložit žádnou dokumentaci kromě neověřených informací, mohli vznést nároky vůči pojistitelům a partnerským subjektům ve svém rodném jazyce a bez jakýchkoli nákladů. ICHEIC, v úzké spolupráci se 75 evropskými pojišťovnami a řadou partnerských subjektů, vyřídila více než 90 000 nároků.

Vycházejíc z informací poskytnutých žadateli, ICHEIC provedla rozsáhlý archivní výzkum, zaměřený na nalezení dokumentů souvisejících s životními pojistkami z období holocaustu. Výzkumní pracovníci ICHEIC, jež pracovali ve všech příslušných přístupných archivech 15 zemí, nalezli téměř 78 000 záznamů týkajících se pojistek. Tento výzkum byl použit členy ICHEIC k rozšíření často omezených informací, předložených spolu s nároky. ICHEIC úzce spolupracovala s evropskými pojišťovnami a zavedla postupy, které zajišťovaly, že informace, které poskytli žadatelé, byly porovnány s veškerými dostupnými relevantními záznamy těchto společností, které se zachovaly.

Žádosti, ve kterých byla identifikována vydávající společnost, byly zaslány této společnosti nebo jejímu současnému právnímu nástupci. Nároky z pojistných smluv uzavřených východoevropskými společnostmi, jež byly po válce znárodněny nebo zlikvidovány a nemají žádného současného právního nástupce, byly přezkoumány a vyřízeny prostřednictvím interních postupů ICHEIC. Aby byl zajištěn co nejširší možný dopad, neověřené nároky, ve kterých nebyla identifikována určitá pojišťovna, byly rozeslány všem společnostem, které prováděly obchodní aktivity v zemi trvalého pobytu příslušných držitelů pojistek. Neověřené nároky, které navzdory mírnějším normám dokazování ICHEIC a jejímu výzkumnému úsilí nemohly být přiřazeny k určité pojistné smlouvě, byly přezkoumány prostřednictvím postupu ICHEIC používaného pro humanitární nároky.

Krátce řečeno, ICHEIC vyvinula velké úsilí, aby její postupy vycházely z nároků, byly pro žadatele přátelské a zahrnovaly výřečné obhájce žadatelů. Bylo třeba vznést nárok a uvést jméno a rodné město oběti nacismu. Avšak pokud žadatel postrádal jakékoli další informace o pojistné smlouvě, dokonce i když nemohl jmenovat pojišťovnu, ICHEIC provedla výzkum zaměřený na identifikaci této pojišťovny a pojistné smlouvy. K vznesení nároku nebylo třeba žádných právníků. Žadatelé mohli rovněž použít pro hledání zemřelého příbuzného, který se stal obětí nacismu, přístup na webové stránky, kde bylo zveřejněno více než 550 000 jmen pravděpodobných držitelů pojistek, bez ohledu na to, zda byly nevyplacené nebo vyplacené (nebo nahrazené) v minulosti. Kromě toho se postupů ICHEIC účastnili prakticky všichni významní pojistitelé obětí holocaustu, ať již přímo jako členové ICHEIC (včetně spřízněných společností získaných původními 5 velkými evropskými pojišťovnami), nebo nepřímo prostřednictvím zvláštních smluv s národními asociacemi pojišťoven. Oceňujeme úsilí některých přeživších v USA, kteří i nadále považují problém pojištění za neuzavřený a plánují podání dalších žalob vůči evropským pojišťovnám. Zatímco někteří kritikové tvrdí, že postupy ICHEIC nejsou dokonalé, většina žadatelů nicméně dopadla mnohem lépe, než při soudních řízeních. Kdyby se žadatelé spoléhali výlučně na podávání žalob, málo z nich by pravděpodobně dosáhlo úspěchu při získávání odškodnění, i po letech nákladného soudního řízení, z důvodu přísných pravidel dokazování a obhajoby, jež jsou k dispozici.

Při shrnutí těchto úspěchů týkajících se pojistných nároků nám pomohou některé klíčové údaje od ICHEIC. ICHEIC vyplatila celkem 306 miliónů USD přibližně 48 000 žadatelů z více než 90 000 žadatelů. Hlavní kategorie výplat z těchto 306 miliónů USD zahrnují níže uvedené kategorie:

ICHEIC učinila přibližně 5 500 nabídek o celkové hodnotě 121,1 miliónů USD žadatelům, jež byli schopni identifikovat pojišťovnu.

Členské společnosti ICHEIC lokalizovaly téměř 8 000 pojistek a vyplatily přibližně 100 miliónů USD na základě žádostí, ve kterých nebyla jmenována pojišťovna.

ICHEIC přijala učinila více než 31 000 humanitárních rozhodnutí o celkové hodnotě 31,28 miliónů USD, týkajících se nároků, které vycházely pouze z neověřených důkazů.

Pokud jde o východoevropské společnosti, které byly komunistickým režimem znárodněny a již neexistují, společnosti ICHEIC nicméně vyplatily nároky na základě téměř 2 900 rozhodnutí o celkové hodnotě 31 miliónů USD.

Kromě toho bylo 169 miliónů USD věnováno na humanitární programy, ze kterých mají prospěch lidé přeživší holocaust na celém světě.

ICHEIC jako organizace formálně ukončila svou činnost v březnu 2007. Nejdůležitějším vývojovým trendem posledních několika měsíců je závazek všech společností, jež se účastnily práce ICHEIC, že budou pokračovat ve vyřizování nároků na základě mírnější normy dokazování. To znamená, že ačkoli ICHEIC byla zrušena, kdokoli, kdo se domnívá, že pojišťovna prostřednictvím ICHEIC nevypořádala jeho nárok, může zaslat svou žádost této společnosti, nebo Úřadu pro zpracování nároků v souvislosti s holocaustem při Bankovní komisi státu New York. Alternativně,v případech týkajících se německých společností, jež nemohou být identifikovány, žadatel může rovněž zaslat tento nárok Německé asociaci pojišťoven (známé pod svou německou zkratkou GDV), což je zastřešující organizace 468 německých a neněmeckých pojišťoven, které provádějí obchodní aktivity v Německu. Kromě toho, podobné závazky učinily pojišťovny, které se připojily k ICHEIC nebo s ní spolupracovaly, včetně italské pojišťovny Generali a pojišťoven v Nizozemí. Německá asociace pojišťoven uvedla, že od zrušení ICHEIC před více než 2 lety obdržela dalších 99 žádostí. Většinu z nich přezkoumala, přičemž čtyři pojistky byly příslušnými pojišťovnami vyplaceny. Některé jsou dosud zkoumány. Většina zbývajících žádostí byla zamítnuta, protože nároky byly vyplaceny předtím, nebo protože nebyly nalezeny žádné informace týkající se daných pojistek, navzdory výzkumnému úsilí. GDV bude i nadále na svých webových stránkách zveřejňovat statistiky týkající se vyřizování nároků po zániku ICHEIC.

ZPRÁVY KLÍČOVÝCH ZEMÍ

Řada zemí předložila po Washingtonské konferenci uspořádané v roce 1998 zprávy o vývojových trendech týkajících se majetku z období holocaustu. Níže uvádíme stručné poznámky o některých z nich:

Německo

Na základě smlouvy se Spojenými státy uzavřené v červenci 2000 a přijatých závazků vůči některým jiným zemím a nevládním organizacím, Německo zřídilo nadaci, která vyplácí odškodnění bývalým zaměstnancům německých společností a farem, kteří zde byli nasazeni na nucené práce. Celkový kapitál Německé nadace dosahoval 10 miliard německých marek, neboli 5,16 miliard eur. Přibližně osmdesát procent těchto finančních prostředků připadlo na základě této smlouvy více než 1,6 miliónů lidí, kteří vykonávali nucené a otrocké práce, přičemž většinu z nich tvořili obyvatelé Polska, Ukrajiny, Ruska a jiných okolních zemí, včetně křesťanských i židovských obětí. Tento program byl ukončen. Dalších 10 procent finančních prostředků této nadace připadlo na vyplacení nároků ze ztráty majetku nezahrnutých do dřívějších smluv, včetně 281 miliónů eur na pojistné nároky.Všechny tyto finanční prostředky byly vyplaceny obětem nebo dědicům. Sedm procent kapitálu této nadace (přibližně 358 miliard eur) připadlo na Fond budoucnosti, který v současné době dosud funguje. Jeho posláním je podporovat lidská práva a porozumění mezi národy, a podílet se na dodržování závazků Německa vůči přeživším osobám.

Rakousko

Rakouská vláda přijala po Washingtonské konferenci v roce 1998 několik závazků týkajících se náhrad obětem nacismu. Již před touto konferencí byl zřízen Národní fond Rakouské republiky pro oběti národního socialismu. Z tohoto fondu bylo vyplaceno 5 000 eur více než 32 000 obětí, jako gesto dobré vůle vůči všem, kteří přežili. Po konferenci v roce 1998 Rakousko uzavřelo několik smluv s oběťmi nacismu, na základě kterých byly zřízeny následující fondy:

Fond smíření (pro osoby nasazené na nucené a otrocké práce), ze kterého bylo vyplaceno 352 miliónů eur 132 000 žadatelůNáhrada za nájemní práva (pronájmy bytů/obchodních prostor) ve výši 150 miliónů USD byla vyplacena 23 000 žadatelůFond pro celkové vypořádání konfiskovaného majetku a pojištění ve výši 210 miliónů USD, který pokrývá nároky minimálně 18 000 žadatelůRozšířená domácí ošetřovatelská péče pro osoby, které přežily holocaust a žijí v zahraničí, ve výši 112 miliónů USDRestituce nemovitého majetku oceněného na více než 36 miliónů eur

V posledních letech Rakousko přispělo více než 1 miliardu dolarů na náhrady a restituce pro oběti nacismu, včetně plateb z roku 1995. V tomto ohledu musím rovněž konstatovat, že Rakousko nalezlo tvůrčí způsob poskytování domácí ošetřovatelské péče svým obětem nacismu. To znamená, že rozšířilo stávající velmi komplexní rakouské sociální programy pro seniory o všechny bývalé občany a rezidenty žijící v zahraničí, kteří zažili perzekuci. Rakouská koncepce by mohla být vzorem pro ostatní země. Velmi doporučuji, aby tento model zvážily všechny země.

Kromě toho je třeba vyzdvihnout velmi důkladnou práci, kterou se Národní fond Rakouské republiky zavázal vykonat za účelem realizace smlouvy o Fondu pro celkové vypořádání, jež stanovuje náhrady pro oběti nacismu za zkonfiskovaný majetek. Program náhrad z Fondu pro celkové vypořádání zahrnuje několik různých kategorií majetku, přičemž zajišťuje náhrady přeživším, a pokud je to vhodné jejich dědicům. Realizace komplexního programu náhrad vycházela do značné míry z výzkumu dokumentů, které musely být naskenovány. Pomocí výzkumu bylo rovněž třeba identifikovat oprávněné dědice. Nárokující osoby, které podaly žádost, často neměly žádnou představu, jaký majetek zemřelý příbuzný vlastnil. Tyto informace bylo možno efektivně vypátrat díky jejich digitalizaci a uložení do počítačových systémů. Tento úkol realizoval Národní fond Rakouské republiky, který rovněž vytvořil speciální softwarový program pro tento účel. Velmi doporučuji, aby ostatní země pečlivě přezkoumaly rakouský software a určily, zda by nebyl užitečný pro realizaci podobných programů náhrad.

Francie

Jak jsem se již zmínil, na základě smlouvy z ledna 2001 uzavřené mezi USA a Francií bylo vyplaceno 38 miliónů eur za zkonfiskovaná bankovní aktiva obětí nacismu. Kromě toho je třeba si povšimnout velmi komplexního programu, který realizovala francouzská Komise pro náhrady obětem konfiskací (CIVS), která zahájila svou práci v roce 1999. Ke konci roku 2008 tato komise doporučila výplaty o celkové hodnotě 410 miliónů eur.

Umění

Loupení uměleckých děl je tak staré jako válka. Typickým obrazem války ve starověku je reliéf na Titově vítězném oblouku v Římě, zobrazující vyplenění Jeruzalémského chrámu Římany v roce 70 našeho letopočtu. Avšak efektivnost, brutalita a rozsah nacistických krádeží uměleckých děl, stejně jako samotný holocaust, nemají v historii obdoby. Odborníci odhadují, že bylo ukradeno 600 000 obrazů, z nichž více než 100 000 obrazů dosud chybí, více než 60 let po válce. Pokud zahrneme nábytek, porcelán, vzácné knihy, mince a předměty dekorativního umění, tento počet se vyšplhá na milióny. Na tomto masovém loupení uměleckých děl nebylo nic náhodného. Jednou z největších ironií holocaustu je skutečnost, že většina zlovolných pachatelů byla „kulturními barbary", kteří se považovali za novou kulturní elitu.

Kromě podnětu k programům náhrad byl jedním z hlavních úspěchů Washingtonské konference konsensus ohledně zásad umění. Nedílnou součástí našich jednání o odškodnění za bankovní účty, majetek, pojištění a nucené a otrocké práce byla naše práce na restitucích uměleckých děl.

Na Washingtonské konferenci jsme dosáhli konsensu ohledně dobrovolného souboru Zásad Washingtonské konference k problematice uměleckých děl zkonfiskovaných nacisty, které zásadně změnily svět umění. Získali jsme značnou morální autoritu v pěti oblastech. Za prvé, tyto zásady požadují na muzeích, vládách, komerčních galeriích a aukčních domech, aby spolupracovaly při pátrání po uloupených uměleckých dílech prostřednictvím přísnějšího výzkumu původu každého předmětu. Za druhé, vzhledem k obtížnosti dokazování vlastnictví, umělecké společenství bylo vyzváno, aby povolilo určitou toleranci při akceptování nároků na umělecká díla ukradená během Hitlerovy nadvlády. Za třetí, je třeba vynaložit mezinárodní úsilí zaměřené na zveřejňování informací o původu. Za čtvrté, je třeba vytvořit systém řešení sporů, aby bylo zabráněno přeměně nároků na umělecká díla na zdlouhavé právní bitvy. Za páté – což je nejméně jisté – je třeba usilovat o nalezení spravedlivého řešení, pokud nebyli nalezeni vlastníci ukradených děl.

Protože žádná z těchto zásad není právně závazná, můžeme se oprávněně tázat, zda se něco skutečně změnilo. Odpověď je rozhodně ano. Směrnice americké Asociace ředitelů uměleckých muzeí (AAMD) a Zásady Washingtonské konference k problematice uměleckých děl zkonfiskovaných nacisty zásadně změnily svět umění. V praxi jsme učinili zásady Asociace ředitelů uměleckých muzeí (AAMD) mezinárodními. Philippe de Montebello, tehdejší ředitel Metropolitního muzea umění, řekl, že „svět umění již nikdy nebude stejný". Tyto zásady vedly k podstatné změně způsobu, jakým muzea, galerie a aukční domy obchodují s uměleckými díly, jež byla přemístěna v Evropě v letech 1933 až 1945. Tato konference upozornila mezinárodní veřejnost na zákonnost vracení uměleckých děl uloupených nacisty. Washingtonské zásady podepsalo čtyřicet čtyři zemí včetně USA, největšího trhu s uměním na světě, které upozornily všechny účastníky trhu s uměním, že již nelze ignorovat vracení uměleckých děl.

V současné době aukční domy provádějí důkladný výzkum uměleckých děl, která uvádějí na trh, a muzea a galerie pečlivě zkoumají původ jakékoli budoucí akvizice, přičemž soukromí sběratelé berou v úvahu předchozí historii děl, která chtějí získat. Pokud umělecké dílo bylo přemístěno v Evropě během období let 1933–1945, mnohá muzea, galerie a aukční domy po celém světě nyní provádějí rozsáhlý výzkum původu a zkoumají svůj vlastní inventář uměleckých děl, aby zjistily, zda některá z nich nespadají do tohoto období. Přibližně 164 přispívajících muzeí umění USA vytvořilo tvůrčí vyhledávací web (search engine), na kterém je zveřejněno více než 27 000 děl, což umožňuje potenciálním vlastníkům uměleckých děl uloupených nacisty zadat svůj nárok na jedno místo a nechat jej zvážit všemi muzei účastnícími se tohoto vyhledávacího webu. To je hlavní změna oproti metodám předcházejících desetiletí.

Vzdělávání o holocaustu

Washingtonská konference o osudu majetku obětí holocaustu pořádaná v roce 1998 vedla k vzedmutí politické vůle k řešení všech problémů souvisejících s holocaustem. Jedním z největších úspěchů bylo zřízení organizace Task Force on International Cooperation for Holocaust Education, Remembrance, and Reseach (Pracovní skupina pro mezinárodní spolupráci v oblasti vzdělávání o holocaustu, výzkumu a připomínání holocaustu). Tato organizace se zaměřila na potřebu seznámit nové generace s historií holocaustu, zvláště ve východní Evropě, kde byla většina holocaustu spáchána. Tuto Pracovní skupinu hned při jejím zrodu podpořila Stockholmská deklarace z roku 2000, jež zavázala současné i budoucí členy k dodržování souboru zásad týkajících se všech třech oblastí, jež jsou v její působnosti.

Tato organizace, jež má 27 členských zemí, v současné době sdružuje vzdělávací pracovníky, muzejní odborníky a akademiky, spolu s diplomaty a jinými zástupci vlád, za účelem podpory zdokonalení metod vzdělávání o holocaustu a jeho významu pro moderní společnost. Vycházejíc z úsilí odborníků na holocaust, jež poskytují své služby zdarma, tato Pracovní skupina vytvořila více než 200 projektů, většinou školicích seminářů pro učitele. Tyto projekty měly obrovský multiplikační efekt, protože učitelé, kteří absolvovali tyto semináře, se stali instruktory svých středních škol a obcí. Na základě skromných příspěvků členských zemí bylo na tyto programy v posledních šesti letech věnováno několik miliónů eur.

Výzkumné projekty financované touto Pracovní skupinou vedly ke vzniku významných děl vynikajících vědců, spolu s novými dokumentárními filmy o holocaustu. Tato Pracovní skupina poskytla hlavní podnět k otevření archivu Mezinárodní vyhledávací služby v německém Bad Arolsenu. Tento dynamický subjekt se v poslední době zaměřil na zachování historických památníků, včetně Auschwitz-Birkenau a tisíců památníků, kde byli zavražděni Židé.

Tato Pracovní skupina se rovněž stala robustní organizací, jež má stále rostoucí morální autoritu. Když v roce 2006 došlo k případům popírání holocaustu, předseda této Pracovní skupiny vydal jménem členů prohlášení, které ostře vyvracelo tato tvrzení, bylo vysíláno v evropských televizích a zveřejněno v novinách na několika kontinentech. Předseda Pracovní skupiny rovněž promluvil o genocidě v Darfuru. Na počátku tohoto týdne se v Oslo sešly pracovní skupiny této organizace a iniciovaly první kroky k využití jejích zdrojů pro boj se znepokojivým růstem antisemitismu.

V nadcházejících letech vliv této Pracovní skupiny určitě vzroste, přičemž lze předpokládat více než 30 členských zemí. Během své 10leté existence tato Pracovní skupina nejen zvýšila počet svých členů, nýbrž rovněž rozšířila svou působnost v mezinárodním společenství. Její program je mnohostranný a má trvalý charakter, takže její poslání bude důležité i v budoucnu.

CO ZBÝVÁ UDĚLAT

Když zvážíme, čeho bylo dosaženo, někdo se může divit, proč po téměř 65 letech dosud řešíme problémy restitucí a náhrad. Je to proto, že naše práce na nápravě křivd holocaustu je dosud velmi neúplná, a proto, že mnoho civilních obětí nacistického barbarství i nadále žije za strašných a nepřijatelných podmínek. Tím nechceme bagatelizovat značné úsilí vyvinuté v letech bezprostředně následujících po válce, zaměřené na odškodnění obětí nacismu. Německo poskytlo během let následujících po jeho vzniku odškodnění o hodnotě přibližně 60 miliard eur. Jiné země, jež byly spojenci nacistů nebo byly okupovány nacistickými vojsky, rovněž vyvinuly určité omezené úsilí, avšak mnoho obětí bylo z těchto poválečných programů vyloučeno.

Navzdory tomu, čeho bylo dosaženo v některých oblastech, například v oblasti restitucí a náhrad soukromého a obecního majetku, ve střední a východní Evropě jsme se stěží dotkli povrchu tohoto problému. Sociální potřeby lidí, kteří přežili holocaust, jsou větší než kdykoli předtím, přičemž restituce a navracení uměleckých děl jsou neuspokojivé.

Sociální potřeby

Hlavní prioritou musí být naplňování sociálních potřeb lidí, kteří přežili holocaust, z nichž mnozí žijí v chudobě a nedostatku. Je nepřijatelné, aby ti, kdo tak strašně trpěli během svého aktivního života, i nadále trpěli ve svém pokročilém věku. Lidé přeživší holocaust, kteří žijí v chudobě, často postrádají přístup k nezbytné domácí péči, lékům a zubní péči.

Údaje nelze zpochybnit. Ve Spojených státech, střední Evropě a Izraeli dnes žijí desítky tisíc seniorů, kteří přežili holocaust, na úrovni nebo téměř na úrovni chudoby. Mnozí z nich postrádají základní životní potřeby jako jsou potraviny, bydlení, léky, zubní protézy, brýle, domácí péče a jiné potřeby každodenního života. Tento vážný problém je umocňován mimořádným fyzickým a citovým strádáním, které bylo způsobeno lidem přeživším holocaust. Protože jde o celosvětový problém, vyžaduje celosvětovou odezvu.

Ve jedné studii obětí nacismu v metropolitní oblasti velkého New Yorku z roku 2003 se uvádí, že 36% lidí, kteří přežili, žije v domácnostech s příjmy nižšími než hranice chudoby stanovená federální vládou USA, která v roce 2002 dosahovala přibližně 9 000 USD pro jednotlivce a 12 000 USD pro domácnosti s dvěma osobami. V roce 2010 Claims Conference plánuje alokaci více než 170 miliónů USD na programy sociální péče o osoby přeživší holocaust žijících ve více než 40 zemích, na základě restitučních nároků a smluv. Ačkoli je tato částka značná, není dostačující pro pokrytí potřeb sociální péče o tyto osoby.

Vlády by měly uznat zvláštní potřeby lidí, kteří přežili holocaust, a ostatních obětí nacismu, jež mohou být zranitelnější než ostatní senioři. Je třeba naplnit mnoho zvláštních potřeb v oblasti stravování, zdravotní péče a domácí péče. Mnozí z nich čelí sociální izolaci, kterou lze překonat prostřednictvím programů mezigeneračních kontaktů.

Z právního vypořádání švýcarských bank bylo alokováno přibližně 205 miliónů USD pro 229 000 potřebných lidí přeživších holocaust a ostatní oběti nacistické perzekuce po celém světě. Soudce Korman má rozhodovací pravomoc, na základě které může určit, jak rozdělit jakékoli další platby mezi členy této skupiny.

Avšak jejich potřeby jsou dosud značné. Jednotlivé země by proto měly rovněž zvážit různé tvůrčí mechanismy, jejichž pomocí je možno poskytovat pomoc potřebným přeživším osobám, včetně zvláštních důchodů a sociálních důchodů pro nerezidenty a použití majetku, který není ve vlastnictví dědiců. Téměř ve všech evropských zemích připadá majetek bez dědiců státu. Tak tomu je i v mnoha státech USA. Avšak v případě majetku bez dědiců vlastněného oběťmi holocaustu, jejichž celá rodina byla povražděna nacisty nebo jejich kolaboranty a sympatizanty, by konečnými oprávněnými osobami neměly být vlády. Určité významné procento jakýchkoli finančních prostředků získaných na základě tohoto majetku bez dědiců by mělo být použito na pomoc přeživším holocaust a dalším obětem nacistické perzekuce, a na financování hřbitovů, výzkumu židovského kulturního dědictví, výzkumu původu uměleckých děl a archivního výzkumu. Neexistuje nic, co by lépe uctilo památku zavražděných, jejichž majetek byl zkonfiskován během období holocaustu a poté jednotlivými státy vyvlastněn, než použití těchto výnosů na tyto aktivity.

Existuje řada mechanismů napomáhajících řešení této vážné humanitární tragédie, například mechanismy vytvořené Rakouskem. Rakousko rozšířilo domácí ošetřovatelskou péči, kterou poskytuje svým občanům doma, o všechny bývalé občany a rezidenty Rakouska, kteří byli perzekuováni nacistickým režimem, nebo před ním uprchli.

Francie vytvořila sérii programů, které slouží jako příklad pro ostatní země. Poté, co tehdejší francouzský prezident Jacques Chirac uznal ve svém historickém projevu v roce 1995 roli Francie v antisemitských perzekucích během druhé světové války, francouzská vláda ustavila Matteoliho komisi, která byla pověřena identifikací a oceněním konfiskací, které utrpěli francouzští Židé. V letech 1999 až 2000 francouzská vláda zahájila realizaci tří doporučení Matteoliho komise: restituce nebo náhrady pro oběti konfiskací majetku; důchody nebo paušální částky pro sirotky deportovaných osob od Národního úřadu pro válečné veterány a oběti války; a zřízení Nadace na paměť šoa pro projekty připomínání holocaustu/šoa a tolerance.

Pojištění a ICHEIC

Pokud jde o pojištění, navzdory značnému úsilí ICHEIC, oběti a jejich dědicové musí nabýt přesvědčení, že bylo učiněno vše pro vypátrání pojistných smluv, jejichž výnosy byly zkonfiskovány nacistickým režimem a jejichž oprávnění vlastníci dosud nebyli odškodněni. Aby poskytly tuto záruku, společnosti ICHEIC musí obnovit své závazky a i nadále akceptovat nároky související s holocaustem, i když ICHEIC byla zrušena. Kromě toho Úřad pro otázky holocaustu při Ministerstvu zahraničí USA jednal s Úřadem pro zpracování nároků v souvislosti s holocaustem státu New York o tom, jak lépe koordinovat a usnadnit uplatňování nových nároků vůči pojišťovnám. Záměrem není znovu otevřít žádosti, o kterých již rozhodla ICHEIC, nýbrž zajistit, aby každý, kdo má legitimní nárok, který ICHEIC dosud nezvažovala, mohl najít způsob uplatnění tohoto nároku vůči vydávající pojišťovně nebo jejímu právnímu nástupci. Ve Spojených státech existuje potřeba dosáhnout dohody mezi všemi účastníky nevyřešených pojistných nároků.

Umění

Ačkoli bylo dosaženo určitého pokroku ve způsobu, jakým funguje trh s uměleckými díly, a ačkoli byla některá důležitá umělecká díla vrácena, dosud existují některé oblasti, kde bylo dosaženo pouze minimálního pokroku, nebo kde nedošlo k žádné změně. Washingtonské zásady vyžadují řadu zlepšení při zacházení s uměleckými díly přemístěnými v letech 1933 až 1945. Avšak srovnání ustanovení Washingtonských zásad se současnou realitou je zklamáním. Je nejvyšší čas, aby všechny státy naplnily příslib Washingtonských zásad. Příliš málo lidí získalo příliš málo ze svých uměleckých děl uloupených nacisty, a příliš mnoho těchto uměleckých děl zůstává v muzeích a galeriích v Evropě a po celém světě. Neměli bychom se nechat ukolébat několika příklady okázalých restitucí a nabýt tak přesvědčení, že veřejná i soukromá muzea a galerie na celém světě vynaložila systematické úsilí o restituci uměleckých děl uloupených nacisty. Je třeba zdůraznit, že Washingtonské zásady se týkají veřejných i soukromých muzeí a soukromých sbírek.

Usnesení Rady Evropy z roku 1999 č. 1205 a usnesení Evropského parlamentu z roku 2003 vyzývají k akci umožňující vyřízení nároků a podporující mechanismy, jež jsou příznivé pro vrácení uměleckých děl a kulturních statků jejich oprávněným vlastníkům. Nastal čas, aby Evropa přijala usnesení Evropského parlamentu z roku 2003 a skutečně usilovala o přijetí konkrétních opatření zaměřených na vytvoření a realizaci společných zásad týkajících se problémů uloupených uměleckých děl, kulturních statků a jiného movitého majetku. Tyto zásady umožní účinnější, konkrétnější a spravedlivější pochopení a vyřízení nároků. Oprávněným vlastníkům byly vráceny stovky uměleckých děl. Několik zemí, v čele s Rakouskem, Nizozemím a Velkou Británií, skutečně zahrnulo podstatu Washingtonských zásad do své domácí legislativy. Avšak při realizaci těchto zásad došlo k mnoha nedostatkům, počínaje použitím profesionální obhajoby za účelem prevence restitucí, a konče nedostatečným přístupem do archivů anebo nedostatečným výzkumem původu ve většině zemí a jejich muzeí a galerií.

Zásady vyžadují identifikaci zkonfiskovaných a uloupených uměleckých děl. Klíčem k vrácení uměleckých děl oprávněným vlastníkům je přístup k informacím, který umožní přiměřený výzkum původu. Tento výzkum je komplexní, časově náročný a nákladný. Rovněž vyžaduje značné množství odborných znalostí a zkušeností. Je důležité, abychom přijali účinná opatření, která zajistí otevření a zpřístupnění veřejných i soukromých archivů. Sdílení informací o původu prostřednictvím jejich zveřejnění na Internetu napomůže snížení duplicitního výzkumu. Státy by měly převzít iniciativu a provést výzkum původu sbírek uložených ve veřejně vlastněných muzeích a galeriích. Některé země zahájily chvályhodné, i když skromné iniciativy, avšak všechny země by si měly v této oblasti počínat mnohem lépe. Mnoho muzeí a galerií však ani neví, co bylo uloupeno, protože neprovedly komplexní výzkum původu svých akvizic, které se nacházely v Evropě v letech 1933 až 1945. S výjimkou několika zemí, většina zemí neprovedla důkladný výzkum původu a nezveřejnila výsledky. V Německu, které tento výzkum provedlo, Státní tajemník pro kulturní záležitosti Bernd Neumann v prosinci roku 2008 konstatoval, že Německo má v současné době ve svých muzeích „tisíce a tisíce" uloupených uměleckých děl. Největší počet uměleckých děl uloupených nacisty má zřejmě Rusko, avšak navzdory vynikajícímu zákonu o restitucích uměleckých děl ruská vláda učinila velmi málo pro zveřejnění svých inventářů a realizaci tohoto zákona, neboť nezavedla účinné postupy uplatňování nároků. Rovněž Izrael musí provádět systematičtější výzkum původu, stejně jako některá muzea ve Spojených státech.

Washingtonské zásady vyžadují otevření archivů. Veřejné i soukromé archivy dosud nejsou zcela přístupné.Zásady vyžadují další zdroje pro výzkum původu. Dosud existuje nedostatek personálu i jiných zdrojů.Zásady vyžadují zveřejnění zkonfiskovaných uměleckých děl a zřízení jejich centrálního registru. Avšak publicita ohledně zkonfiskovaných uměleckých děl je přinejlepším sporadická, přičemž v mnoha státech neexistuje přístupný centrální registr těchto děl. Bez tohoto registru nebude vracení zkonfiskovaných a uloupených uměleckých děl nikdy dostačující.Zásady doporučují žadatelům, aby se přihlásili o své nároky. Avšak komplikované právní postupy v dnešní době spíše odrazují než podporují žadatele, aby tyto nároky vznesli. Velká Británie, Nizozemí a Rakousko mají vynikající transparentní a srozumitelné národní postupy uplatňování nároků, avšak takové postupy má málo dalších zemí, včetně Spojených států. Nastal čas, aby všechny státy zavedly podobné postupy uplatňování nároků pro účely jejich zprostředkování. Některé státy vůbec nepovolují restituce ze svých veřejných muzeí a galerií.Zásady vyžadují urychlené řešení nároků. Avšak v dnešní době příliš mnoho nároků vede k soudním řízením, jež mohou být nákladná a časově náročná a jež vylučují žadatele o předměty nižší hodnoty. Nastala vhodná doba, aby státy posílily svou angažovanost ohledně Washingtonských zásad týkajících se uměleckých děl zkonfiskovaných nacisty, a aby kladly důraz na alternativní mechanismy řešení sporného vlastnictví. Domnívám se, že Spojené státy by měly spolupracovat se všemi zainteresovanými osobami, zejména s muzei a galeriemi, aukčními domy, dealery, advokáty, znalci umění a lidmi, kteří přežili holocaust, za účelem ustavení formální skupiny pro poskytování pomoci žadatelům a současným držitelům uměleckých děl při určování jejich řádného vlastnictví. Jako vzor může sloužit nová poradní komise pro konfiskace ve Velké Británii.Zásady vyžadují národní postupy. Avšak v současné době zřídka dochází k realizaci těchto zásad na národní úrovni, ani nebylo vyvinuto dostatečné úsilí o harmonizaci právních předpisů jednotlivých států.

Takže výsledky realizace Washingtonských zásad jsou při nejlepším rozdílné, neboť stále uniká vize světa umění, který uděluje vysokou prioritu těmto zásadám.

Někteří tyto zásady kritizují, protože nezahrnují vymáhací mechanismus, avšak my jsme v té době poznali, že nikdy nebude možné přimět všechny země zastoupené na Washingtonské konferenci, aby se připojily k vytvoření tohoto mechanismu. Namísto toho jsme spoléhali na přátelskou dohodu a na to, že Washingtonské zásady zakotvují koncepce elementární slušnosti, které jsou součástí amerického i evropského práva, což do určité míry funguje.

Vítaným protikladem k těmto příkladům je skutečnost, že někteří jedinci a instituce, jež mají v držení umělecká díla pochybného původu, byly přístupní diskusi o příslušných nárocích a smírnému řešení tohoto problému. Urovnání sporu často znamená, že daný předmět nezmění držitele.

Jsme stále znepokojeni počtem případů, které procházejí zdlouhavým soudním řízením. Tato řízení se často zaměřují na jurisdikci soudu pro vyřešení daného případu a další právní záležitosti, aniž by se kdy dostala ke skutkové podstatě tohoto případu. Z tohoto důvodu Washingtonské zásady vyžadují použití alternativních mechanismů řešení sporů.

Někteří držitelé uměleckých děl neuznali Washingtonské zásady a snažili se ponechat si tato díla na základě nominálních nároků. Ve Spojených státech jsou používány určovací rozsudky (declaratory judgments), které žadatelům ztěžují prokázání jejich vlastnictví. Další držitelé uměleckých děl prostě odmítli zvážit daný nárok, čímž žadatele přinutili, aby se tohoto nároku vzdal, nebo se účastnil nákladného a náročného soudního řízení.

Jsme rovněž znepokojeni tendencí držitelů uměleckých děl sporného původu hledat útočiště v právních předpisech o promlčecí lhůtě a obhajobách na základě promeškání lhůty, aby zablokovali jinak věcné nároky, a to i v situacích, kdy žadatelům nebyly poskytnuty informace o původu. Vzhledem k povaze holocaustu a následné studené války, mnoho rodin prostě nevědělo o svém dědictví nebo o něm vědělo pouze částečně. Obtížnost získání dokumentace a nejistá povaha současného restitučního procesu vedou k další nejistotě. Pokud žalovaný využívá okolností, jež jsou zcela mimo kontrolu žalobce, znásobuje absurditu původního zločinu.

Další ochranné prostředky byly použity pro zamítnutí restitucí přesahujících rámec promlčení lhůty, například právní předpisy o vyvlastnění, podle kterých umělecká díla pochybného původu připadají státu, a právní předpisy o kontrole vývozu, které jsou používány pro zabránění vývozu uloupených uměleckých děl zpět jejich oprávněnému vlastníku, i když bylo určeno jejich vlastnictví.

Muzeum v Evropě odmítlo vrátit umělecké dílo, které jednoznačně patří židovské rodině ve Spojených státech, přičemž jako obhajobu použilo pochybný argument, že jde o soukromé muzeum, které není vázáno Washingtonskými zásadami. Washingtonské zásady neobsahují žádné ustanovení, jež vylučuje soukromá muzea a galerie. Mnoho soukromých muzeí ve Spojených státech zcela uplatňuje tyto zásady. Na druhé straně, ve Spojených státech existuje málo možností nevyžadujících soudní řízení o nevyřešených případech, protože chybí formální mechanismus pro mediaci sporů před jejich předložením soudu.

Nemovitý majetek

Žádná země,včetně Spojených států a Státu Izrael, nemá morální právo mít v držbě majetek, který patřil obětem holocaustu. Pokud vlastník nebo dědic žije, tento majetek jim musí být vrácen. Pokud vlastník nežije, majetek je bez dědiců a byl získán do státní pokladny, jednotlivé země by měly zvážit použití určité části tohoto majetku nebo výnosu z tohoto majetku pro účely pomoci lidem přeživším holocaust na sklonku jejich života.

Největší výzvou je nalezení efektivního způsobu podpory vlád střední a východní Evropy, aby schválily legislativu a vytvořily administrativní postupy vyřizování nároků, které by zajistily restituce nebo náhrady za zkonfiskovaný nemovitý majetek. Stojí za povšimnutí, že otázka restitucí nebo náhrad zcela nebo zčásti zkonfiskovaného soukromého majetku byla od poloviny 50. let do 90. let minulého století do značné míry ignorována. Středoevropské a východoevropské vlády musí zavést postup řešení otázek otevřených nároků týkajících se nemovitostí, v souladu s národními právními předpisy. Tento postup zahrnuje určitá základní pravidla, například zákaz diskriminace občanů žijících v zahraničí, kompletnost veškerého ukradeného majetku a jednoduchý a rychlý postup vyřizování náhrad a restitucí. Rakousko zavedlo postup vyřizování věcných nároků na zkonfiskovaný majetek kontrolovaný státem, a postup náhrady uloupeného majetku, který je nyní v soukromých rukou, pokud není možná restituce. Tyto postupy jsou součástí bilaterální smlouvy sjednané mezi Spojenými státy a Rakouskem v lednu 2001, jejímž cílem je vypořádání žalob vůči nim. Avšak většina vlád ve střední Evropě tyto postupy nezavedla.

Ačkoli několik zemí střední a východní Evropy vytvořilo skromné fondy pro náhrady namísto restitucí majetku, prakticky žádná země v této oblasti nevytvořila transparentní nediskriminující program restitucí nebo náhrad. Zatímco pro zkonfiskovaný majetek v držení státu jsou vhodné věcné restituce, lepším způsobem řešení problému zkonfiskovaného soukromého majetku, který je nyní v soukromých rukou, jsou náhrady, protože nelze vystěhovat současné vlastníky. Avšak spravedlnost vůči přeživším holocaust a ostatním obětem nacistické perzekuce vyžaduje vhodný program náhrad, vycházející z přiměřeného procenta přiměřené tržní hodnoty majetku.

Většina židovských nemovitostí zkonfiskovaných nacisty se nyní nachází v Polsku. Poválečné komunistické vlády si tento majetek ponechaly. V posledních 10 letech Spojené státy naléhaly na polské vlády, aby zavedly postup řešení nároků na tyto soukromě vlastněné nemovitosti. Polsko se opakovaně zavázalo, že přijme legislativu zavádějící postup náhrad, avšak dosud tuto legislativu neuzákonilo. Chápeme, že skutečné restituce jsou nyní v mnoha případech nemožné, protože tyto nemovitosti byly zprivatizovány a přešly do rukou vlastníků, jež nejsou zákonnými dědici židovských vlastníků. Nicméně by měl být k dispozici spravedlivý postup výplaty přiměřeného procenta současné přiměřené tržní hodnoty formou náhrady.

Stojí za povšimnutí, že Polsko projevilo pozitivní vztah k židovským památníkům jako je Auschwitz, Majdanek, Sobibor a Treblinka, a k restitucím majetku židovských obcí. Ostatní země v této oblasti by měly učinit totéž. Pro všechny země střední Evropy i pro žadatele je výhodné schválení zákona o restitucích a náhradách soukromého majetku. Tento zákon může odstranit pochybnosti ohledně vlastnického titulu, rozšířit dostupnost pojištění vlastnického titulu k menším nemovitostem, které je nyní nedostupné, usnadnit proces privatizace a posílit právní stát.

Pomoc žadatelům

Oběti a jejich rodiny jsou obvykle ponechány samy sobě při hledání svých ukradených uměleckých děl a majetku. Státy by měly zvážit zřízení úřadu pro zprostředkování jejich nároků. Například Úřad pro zpracování nároků v souvislosti s holocaustem státu New York pomáhá přeživším holocaust a jejich dědicům v celé zemi při výzkumu a uplatňování nároků. Ministerstvo zahraničí nyní zvažuje způsoby, jak zlepšit koordinaci s ostatními úřady pro zpracování nároků ve Spojených státech, podobně jako v případě spolupráce se státem New York. Ostatní země by rovněž měly zvážit přijetí podobných opatření.

Judaika a židovské kulturní statky

Masové loupení judaik a židovských kulturních statků během holocaustu a zavraždění 6 miliónů Židů vedly k tomu, že po válce mnoho z tohoto historického dědictví nebylo možno získat zpět. Je třeba zavést postupy umožňující vrácení tohoto majetku původním vlastníkům nebo dědicům, nebo příslušným náboženským a kulturním organizacím.

Prvním krokem je identifikace, katalogizace a zveřejnění předmětů nalezených v archivech, knihovnách, muzeích a státních úložištích. Je třeba najít model, který by umožnil vrácení těchto předmětů jejich oprávněných vlastníkům. Dále je třeba zavést mezinárodní registraci svitků Tóry a jiných obřadních předmětů. Cílem je zajistit, aby tyto obřadní předměty byly znovu používány v synagogách.

Archivní materiály

Vlády musí v co největší možné míře zpřístupnit všechny druhy archivů veřejnosti a výzkumným pracovníkům, v souladu s příslušnými mezinárodními směrnicemi. Příkladem pro ostatní jsou výsledky Izraele v této oblasti. Otevření archivů může být provedeno s náležitým zřetelem k národním právním předpisům, včetně předpisů o ochraně soukromí a osobních údajů. Je nerozumné bránit přeživším a jejich dědicům v přístupu k těmto archivním materiálům, protože to znemožňuje jakýkoli pokus o spravedlivý proces. Upřímně řečeno, mnoho zemí, které jsou zde dnes zastoupeny, dosud neotevřelo své archivy z druhé světové války v požadovaném rozsahu.

Národní archivy USA, Velké Británie a Německa zahájily společný mezinárodní projekt rozšíření přístupu k záznamům týkajícím se kulturních statků uloupených v době holocaustu. Do poloviny roku 2010 budou digitalizovány a zařazeny do rejstříků přibližně 3 milióny dokumentů, které budou zpřístupněny online výzkumným pracovníkům po celém světě. K tomuto plánu se mají časem připojit další archivní a výzkumné organizace, které mají příslušné předměty nebo databáze. K tomuto významnému mezinárodnímu úsilí by se měly připojit i další země.

Hřbitovy

Vládní orgány a občanská společnost by měly zajistit identifikaci a ochranu neoznačených masových hrobů s ostatky obětí nacismu a ochranu památníků. Je třeba zachovat a ohradit židovské hřbitovy a chránit je před znesvěcením.

(Informace vybrány z projevu Jeho Excelence velvyslance Stuarta Eizenstata z roku 2009)